Názor odborníka - obecně
Nástin problematiky sexuálně zneužívaných dětí
Mgr. Zora Dušková, Dětské krizové centrum, V Zápolí 1250, Praha 4
Dětské krizové centrum v Praze 4 vzniklo z iniciativy Prof. Dunovského již v roce 1992 a od svého počátku se specializuje na pro-blematiku dětí týraných, zneužívaných a zanedbávaných - syndrom CAN (Child Abuse and Neglect). Právě sexuální zneužívání dětí si v praxi vynucuje stále více naší pozornosti. Ačkoliv se v posledním desetiletí situace zlepšila alespoň v některých oblastech, jako je např. prolomení tabu vztahujících se k tématu sexuálního zneužívání dětí a vznik center poskytujících odbornou pomoc a péči, v každodenní praxi se stále setkáváme s nedostatečným pochopením podstaty i následků sexuálního zneužívání dětí. Zážitek sexuálního zneužití výrazně zvyšuje rizikovost chování dítěte, včetně rizikového sexuálního chování. Proto si dovoluji přinést problematiku sexuálně zneužívaných dětí také na tento seminář. Porozumění sexuálnímu zneužívání otevírá cestu k jeho prevenci a tato prevence se týká i snížení rizikovosti chování dětí a dospívajících.
Sexuální zneužití představuje jakékoliv využití dítěte pro navození vzrušení či uspokojení sexuálních potřeb zneuživatele a vystavení dítěte takovému chování, které tento cíl naplňuje. Zákonem stanovená věková hranice pro dobrovolný beztrestný pohlavní styk je v České republice 15 let. Je-li ovšem dítě někomu svěřeno do péče či dozoru, platí věková hranice 18ti let. Zodpovědnost za zneužití nese vždy dospělý a jeho vinu nesnižuje ani fakt, zda se dítě podvolilo "dobrovolně", či zda dokonce podněcovalo situaci zneužití.
Sexuální zneužívání dělíme podle:
- formy zneužití:
- bezkontaktní = pozorování dítěte, masturbace před dítětem, nucení dítěte sledovat pornografii, oplzlé řeči
- kontaktní = osahávání dítěte na intimních místech, požadavek provádění masturbace, neadekvátní líbání dítěte, penetrační techniky (vaginální, orální či anální pohlavní styk)
- komerční = za materiální či finanční odměnu
- vztahu se zneuživatelem:
- zneužití příbuznou osobou, intrafamiliární zneužívání, incest
- zneužití známou, nepříbuznou osobou
- zneužití neznámou osobou
- frekvence:
- jednorázové
- opakované
Odhady počtu sexuálně zneužívaných dětí vycházejí z četných výzkumů prováděných v České republice i v zahraničí (ve srovnatelných zemích). Různé studie hovoří až o každé 4. dívce a každém 6. chlapci, kteří během svého dětství zažili alespoň jednu ataku sexuálního zneužití. PhDr. Petr Weiss (Sexuální zneužívání - pachatelé a oběti, Grada 2000) uvádí 8,7% dívek a 4,6% chlapců. I když se odhady počtu zneužívaných dětí odlišují, jisté je, že rozhodně nehovoříme o hrstce dětí! I v naší společnosti jsou děti sexuálním zneužíváním stále výrazně ohrožené. Riziko je navíc umocněno skutečností, že častěji je zneužívající osoba dítěti dobře známá, povětšinou dokonce s dítětem příbuzná. Nebezpečí tak přichází z vlastní rodiny, je pro dítě méně předvídatelné a očeká-vatelné, dítě výrazně více mate a brání vlastnímu odhalení.
Pro ilustraci uvádím několik grafů vycházejících ze statistického zpracování údajů klientů přijatých v roce 2001 do péče DKC. Jednoznačně převažují děti zneužité příbuznou osobou = 70% + 11% zneuživatelů dětem známých. Nelze se vyhnout konstatování, že tuto skupinu tvoří často vedoucí zájmových kroužků a sportovních oddílů; ohroženo je naráz větší množství dětí. Tuto skupinu doplňují dále sousedé či známí rodiny, starší kamarádi apod. Zbývajících 19% zneuživatelů představují osoby dítěti neznámé.
Plných 73% dětí vyšetřovaných pro susp. sexuální zneužívání udalo opakované ataky. Jednorázové zneužití se tedy týkalo 27%. Navíc 86% vyšetřovaných dětí bylo vystaveno kontaktním formám sexuálního zneužití, bezkontaktní forma byla uplatněna u 14 % vyšetřovaných případů. Tato čísla jsou varující! Z hlediska pohlaví dětí se v roce 2001 sexuální zneužívání týkalo ze 70ti % dívek, 30% představovali zneužití chlapci.
Sexuální zneužití neznámou osobou se ve větším počtu odhalených případů týká dívek. Nemůžeme ale podcenit ani prevalenci u chlapců, odhalování těchto případů je ještě složitější než u dívek. Typická pro zneužití neznámou osobou je jednorázovost, ovšem s možností větší brutality a tedy s rizikem nejzávažnějších forem zneužívání, jaké představují až znásilnění či pokus o něj. U dětí sexuálně zneužitých neznámou osobou se v praxi setkáváme s reakcemi typickými pro psychická traumata - vracející se vzpomínky na událost za bdělého stavu i ve snové produkci, stažení se do sebe, emoční otupění, vnitřní prázdnota, anhedonie. Závažným problémem se jeví zážitek nepředvídatelnosti takové situace a v jejím důsledku generalizované znejistění a zvýšená úzkostnost. Naše zkušenosti ukazují, že většina dětí zneužitá neznámou osobou byla přepadena za denního světla, na relativně frekventovaných místech, často během návratu domů ze základní školy. Dítě se tedy nedopustilo ve svém chování "chyby". Tím se ovšem může zásadním způsobem narušit jeho důvěra v dobro světa a ve vlastní schopnost okolí dostatečně a bezpečně kontrolovat. Dítě reaguje zvýšením intrapsychické tenze, úzkostí, masivním strachem. Řešením je dlouhodobá terapeutická péče. Významnou roli hraje kvalita rodinného zázemí: empatie, vzájemné vztahy, důvěra v rodině a podpora všech členů rodiny. Fungující rodina může značnou měrou napomoci zpracování traumatu a obnově důvěry v člověka i vnější svět. Naopak v rodinách dysfunkčních se setkáváme se sekundárním trestáním dítěte za prožité trauma - zneužití je mu dáváno za vinu, dítěti je pro pocit hanby a pošpinění celé rodiny zakazováno o zneužití hovořit, a tedy ventilovat své emoce, i v rámci rodinného kruhu, či rodiče dokonce zneužívají událost v rámci vlastních konfliktů a k bojům, které mezi sebou vedou např. v rámci předrozvodové, rozvodové či porozvodové situace.
Možná brutalita a tedy také pozorovatelná akutní reakce na prožité trauma usnadňují odhalení atakování dítěte. Nezná-li dítě zneuživatele, není k němu citově vázáno, a tudíž nepociťuje potřebu ochraňovat ho. Tato okolnost mu otevírá snazší cestu ke sdělení zážitku. Také v průběhu terapie může dítě otevřeněji prožívat a projevovat své negativní emoce i vůči zneuživateli.
V odlišné situaci se nacházejí děti zneužité osobou známou či dokonce příbuznou. Jak již nastínily prezentované grafy, jsou děti daleko častěji ohroženy sexuálním zneužíváním ze strany známých či dokonce příbuzných osob. Proto se této formě zneužívání budu věnovat detailněji.
Ačkoli v rámci zneužití - alespoň v jeho počátku - jsou nejzávažnější formy sexuálního zneužití (tj. penetrační techniky: vaginální, orální či anální styk) uplatňované méně často, je dítě v těchto případech vystaveno riziku dalších atak, neboť se se zneuživatelem setkává opakovaně a ne náhodně. Ze sdělení zneužívaných dětí vyplývá, že v rámci opakujících se atak se nejednou závažnost zneužívání postupně stupňuje, a to od bezdotykových forem ke kontaktnímu zneužívání. Navíc takové zneužívání nejednou trvá i několik let. Nejdelší námi řešené sexuální zneužívání trvalo 13 roků! Je proto zřejmé, že včasné podchycení zneužívání dítěte může zamezit rozvoji nejzávažnějších forem zneužití a masivních celoživotních následků.
Obětí zneužívání příbuznou či známou osobou se v mnohých případech stává dítě již útlého věku. Podrobněji viz následující graf:
Ačkoliv nemusí jít vždy o nejzávažnější formy zneužití, je celkový dopad na vývoj a zdravý rozvoj osobnosti dítěte závažnější, více zasahuje podstatu dítěte a snáze se tato zkušenost "zabudovává" do osobnosti i projevů dítěte, v porovnání s dětmi jednorázově zneužitými neznámou osobou. Obecně platí, že následky sexuálního zneužívání jsou tím větší, čím mladší bylo dítě při zahájení zneužívání, čím déle zneužívání trvalo a čím těsnější je vazba mezi dítětem a zneuživatelem. V konkrétních případech musíme brát v úvahu i individuální faktory - osobnostní strukturu, odolnost vůči stresu, frustrační toleranci apod. Přestože nenásilné formy zneužití mohou být dítěti dokonce příjemné, v pozdějším věku (puberta) mohou oběti dodatečně prožívat degradaci a zneužití své osoby v plném slova smyslu. Výjimkou v klientele DKC proto nejsou adolescentní dívky či raně dospělé ženy, které přivádí důsledky sexuálního zneužívání i mnoho let poté, co k němu došlo.
K intrafamiliárnímu zneužívání dochází nezřídka ve věku, kdy je dítě ještě plně odkázané na péči rodičů či jiných blízkých osob (zneuživatele). K dospělému dítě v tomto věku přistupuje s absolutní důvěrou, nekriticky přijímá a internalizuje to, co mu dospělí zprostřed-kovávají. Dospělý je zde přece na ochranu zájmů a potřeb dítěte a dítě v tuto skutečnost věří. Vliv vrstevníků je ještě slabý a dítě nemá možnost konfrontace své situace se situací jiných dětí. Může proto zneužití přijmout jako "normu". Zneužíváním se může dítě dostat do závažného vnitřního konfliktu. A vnitřní konflikt přináší také zvýšenou generalizovanou tenzi, úzkost až úzkostnost. Na jednu stranu je dítě vázáno citovou vazbou ke zneuživateli a věří, že ten tu je pro potřeby dítěte, na jeho ochranu. Správné je pro dítěte do určitého věku to, co dospělý dělá, co říká, k čemu dítě vede. Druhým pólem vnitřního konfliktu se již u dítěte předškolního věku může stát neurčitý pocit, i když ne vždy na jasně formulovatelné úrovni, že se jedná o cosi nepatřičného, vnímá nepřirozenost okolností, či je zneuživatelem zavazováno k mlčení a uchování "tajemství". Zneuživatel může dítěti mimo rámec sexuálních atak nabízet pro dítě mnoho pozitivního, příjemného a dítětem vyhledávaného (vztah, program, koníčky, hmotné dárky), čímž se otevírá prostor pro další vnitřní konflikty a emoční chaos.
Má dítě uvěřit svým vlastním pocitům, které říkají, že něco není v pořádku, nebo zneuživateli, že to koná pro jeho dobro? Navíc je o tom dítě zneuživatelem nejednou i verbálně přesvědčováno. Čím těsnější je vazba mezi dítětem a zneuživatelem - ať již vazba příbuzenská, nebo emoční - tím spíše dítě vyřeší vnitřní konflikty ve svůj neprospěch. Znamená to, že přestane "naslouchat" samo sobě, potlačí své vlastní prožívání. Důsledkem je oploštění prožitkové sféry, vznikají "prázdná místa". Tam, kde má být emoční odpověď na podnět, je jen prázdno, nic neříkající "díra" v prožitkové mapě. Na vyhodnocování jakékoliv situace se u člověka podílejí vedle racionálního zhodnocení situace i naše vlastní emoce, a ty jsou důležitým vodítkem v situacích jakéhokoliv rozhodování. Ukazuje se, že některé sexuálně zneužívané děti nemohou dostatečně vnímat své do pozadí potlačené emoce, a tak o svá prožitková vodítka přicházejí. V takových případech se zvyšuje riziko, že se stanou závislými na tom, co je jim dodáno zvnějšku. To nám zčásti vysvětluje, proč jsou častěji náchylnější ke všem formám závislostí. Užíváním drog si vlastně obstarávají vlastní intenzivní prožitky, které mohou vyplnit vnitřní prázdnotu plynoucí z potlačené prožitkovosti. Závislost na ideo-logiích usnadňuje volbu, rozhodování - skupina má daná svá vlastní pravidla, není třeba hledat vlastní cestu, postoj. Jedince vedou druzí a on, tak jak tomu byl zvyklý v okamžicích sexuálních atak, se tomu nekriticky poddává. Obdobný mechanizmus nacházíme v pozdějším věku v rámci závislosti na partnerech. Důsledky sexuálního zneužívání v dětství tak mohou přerůst v celoživotní problémy. Zážitek sexuálního zneužití významně častěji nacházíme v anamnézách prostitutek, drogově závislých, u psychicky nemocných jedinců. Ale také v anamnézách zneuživatelů a anamnézách matek zneužitých dětí!
Když si zkusíme představit situaci zneužívaného dítěte, uvědomíme si, že bylo-li zneužíváno někým, kdo je objektem lásky dítěte, je tím zpochybněn samotný princip lásky dospělého vůči dítěti. Dospělý, který měl hájit zájmy dítěte a jednat v jeho prospěch, využil naopak dítě k dosažení zájmů svých a naplnění potřeb vlastních. Pokud i v tomto případě uvažujeme o dítěti, které zneužívání provází po delší dobu jeho dětství a nejedná se tedy o jednorázovou ataku, pochopíme, proč se některé zneužívané děti stávají věčnými hledači "pravé lásky", proč potřebují četné důkazy o tom, že je má někdo "skutečně" rád a v nepo-slední řadě, proč mají v pozdějším věku tendenci k promiskuitě a střídání partnerů.
Nikoliv zřídka se v terapii setkávám se skutečností, že dítě nemůže uvěřit v nezištnost a "čistotu" lásky ani nezneužívajícího rodiče. Odevzdaně věřilo, že činí dobře, když přistupuje na citovou směnu s blízkým člověkem a ke zhodnocení kvalit dospělého využilo všechny dostupné kognitivní i emoční schopnosti a dovednosti. Přesto došlo k selhání. Lze se domnívat, že to vede dítě k potřebě opakovaného, ovšem jen stěží naplnitelného dokazování jakékoliv lásky příští.
Je tragickým omylem zneužívaných dětí, že často věří ve všemocnost dospělého člověka, že se často domnívají, zejména v útlejším věku, že matka o zneužívání ví. Setkáváme se ve sdělení zneužitých dětí právě s jejich mylným přesvědčením, že matka po celou dobu zneužívání o něm věděla. Tímto omylem si dítě již předem nevědomě zavírá cestu k otevřenému odkrytí jeho utrpení. Vedle toho se zdá být mylně pochopeným souhlasem matky utvrzeno v tom, že se vlastně jedná o něco, čemu se má podvolit. Za kým může za těchto okolností 5ti, 6ti-leté dítě jít, komu se může svěřit? V rodinách, kde jsou navíc otázky sexu zahaleny tajemnem, kde jsou tabu, má dítě ztíženou pozici ještě více. Musí překonat zábrany nejen svoje, ale svým způsobem i svých rodičů. Většinou dobře cítí, že sex je něco, o čem s ním rodiče hovoří jen neochotně nebo dokonce vůbec ne. Kde má ale dítě vzít sílu na to, aby překonalo to, co je obtížné pro dospělého? Žádoucí proto je učit děti již od útlého věku o sexu vhodnou formou komunikovat.
Čím je dítě mladší, tím méně může rozumět situaci a jednání abusora. Nejen dítě, ale také rodiče žijí v zajetí svých omylů. Rodiče se často mylně domnívají, že má-li dítě trápení, ihned se jim svěří. V rámci terapie se setkávám s mnoha strachy, děsy a zmatky, které děti inten-zivně prožívají, ale rodiče o tom nemají ani ponětí. A setkávám se také s případy, kdy dítě bylo sexuálně zneužíváno po dobu několika let, aniž by to kdo v bezprostředním okolí dítěte tušil. S přibývajícím věkem dítě již nežije jen bezprostřední přítomností, stále více je schopno také domýšlet důsledky svého jednání. Zvažuje-li variantu odhalení zneužívání, kterému je vystaveno, přemýšlí o tom, co všechno se tím v jeho životě změní. Vedle pozitiv nachází také četná rizika a dokonce důvody proti. Bojí se, že ztratí lásku matky či dalších osob významných pro jeho život, ale také třeba lásku zneuživatele, protože i takováto "deformovaná" láska je lepší než žádná. Četně se vyskytujícím důvodem k mlčení je obava z toho, že dítě odhalením zneužívání "způsobí" rozpad rodiny, možná dokonce bude muset jít do dětského domova, bojí se, že mu nikdo neuvěří či že vina bude svalena na něj. Silný strach s sebou mohou nést také nejrůznější výhrůžky, jimiž zneuživatel zavazuje dítě k mlčení. Samotný fakt, že se sexuální zneužívání vyskytuje častěji v dysfunkčních rodinách vede nejednou k "otočení rolí". Dítě přebírá odpovědnost za rodiče, nechce o zneužívání hovořit, aby rodiči nezpůsobilo další starosti, přebírá ochranitelské postoje vůči rodiči namísto toho, aby se nechalo rodičem chránit. Jedním ze zásadních důvodů, proč se rozhodne o zneužívání raději mlčet, může být i kladný vztah sourozence zneužívaného dítěte se zneuživatelem. Zveřejnění příkoří by mohlo sourozence o tento vztah připravit. Na druhou stranu právě z důvodů ochrany sourozence je dítě v některých případech ochotno provalit dlouhodobé mlčení. To, co nedokáže samo kvůli sobě, dokáže pro druhého. Zneužívané děti mají narušené vnímání sebe sama, své hodnoty, cítí se pošpiněné, degradované, nehodnotné. Jedním z cílů terapie je znovunalezení vztahu k sobě sama a obnova vnímání vlastní hodnoty.
Má-li dítě obavu, že jeho sdělení nebude uvěřeno, jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, může mít pravdu. V nejednom případě řešeném v Dětském krizovém centru dítě v průběhu terapie vypovídá o tom, že se již v minulosti pokoušelo svěřit někomu blízkému, ale nebylo mu uvěřeno, jeho sdělení bylo zbagatelizováno či zcela odmítnuto. Paradoxně taková situace může posílit abusora v jeho konání, protože se cítí méně zranitelný. Přitom nejednou ke zneužívání dochází třeba v bytě plném dalších dospělých osob, během procházky s dítětem, v noci, kdy jsou rodiče doma, za přítomnosti jiných dětí (sourozenců, kamarádů, členů oddílu). Možnost odhalit zneužívání je pro osoby v okolí komplikovaná tím, že dítě většinou vykazuje "jen" nespecifické symptomy a změny ve svém chování a prožívání, podle nichž sice můžeme předpokládat neadekvátní zatíženost dítěte, nemůžeme ale hned jednoznačně potvrdit, že jde právě o sexuální zneužívání. Dítě se totiž nejednou obdobně chová i v jiných stresujících situacích (konflikty v rodině, šikana apod).
Mezi nespecifické symptomy patří zejména:
- dlouhodobější, náhlé, nápadné změny v chování a aktivitě dítěte (dítě do té doby družné se náhle izoluje, klidné dítě je náhle hyperaktivní apod.)
- změny v ladění - zvýšená úzkostnost, depresivní symptomatika
- výkyvy či náhlý pokles ve školní výkonnosti či pokles koncentrace pozornosti
- izolace od vrstevníků a lidí vůbec; vyhýbání se určitým lidem
- výrazné změny ve stravování, neopodstatněné nevolnosti až zvracení
- gynekologické obtíže, poranění (určitého typu)
Specifické symptomy zahrnují především:
- sexualizované chování neodpovídající věku a vývojové úrovni = vyzývavost, nápadný zájem o druhé pohlaví a pohlavní znaky; tendence začleňovat sexuální prvky do her; masturbace; sexualizované kresby aj.
- gynekologické obtíže, poranění (určitého typu)
- těhotenství
Obecně můžeme říci, že chlapci promítají své negativní zážitky více do chování - nárůst agresivity, experimentální sexuální hry s vrstevníky, zatímco u dívek sledujeme dopad zejména v oblasti prožívání - úzkostnost, deprese, ztráta vlastní hodnoty. Psychický stav dítěte navíc v některých případech zhoršuje i nízká informovanost odborníků, kteří se dostávají se zneužívaným dítětem do kontaktu. Nedostatek informací a pochopení mechanizmů zneužívání i psychických procesů a stavů vede k hrubým a neodpustitelným omylům v zacházení se zneužívaným dítětem. S nedostatkem taktu, porozumění a podpory se často musí po odhalení potýkat i matky a celé rodiny dětí. Stejnou chybu, jako je projevení nedůvěry v to, co dítě říká, nedopřání "sluchu" dítěti a bagatelizování jeho sdělení, může představovat také neuvážené, nadbytečné dotazování a vyslýchání dítěte, nucení dítěte vypovídat o detailech, rozbor okolností těmi lidmi, kteří nejsou konečným článkem v řešení případu (příbuzní, známí, pedagogové apod.).
Každý případ má svá specifika a odlišné okolnosti, proto nelze dát jednotný návod na ošetření situace. To je také jeden z důvodů, proč Dětské krizové centrum provozuje nonstop Linku důvěry (LD) se zaměřením na sexuální zneužívání a týrání dětí. Pracovníci Linky důvěry jsou pro tuto práci speciálně vyškoleni. Jsou připraveni 24 hodin denně napomáhat při řešení jednotlivých případů. Naše LD slouží nejen dětem a jejich rodinám, ale se vzrůstající tendencí také odborníkům, kteří se v rámci své profese mohou dostat do kontaktu s podezřením na sexuální zneužívání či týrání dítěte. Prostřednictvím LD mají možnost konzultovat konkrétní situaci. Tuto možnost využívají například pedagogové, zdravotníci, vedoucí zájmových kroužků apod. není třeba mít "v rukou" důkazy, konzultovat je možné i své podezření či nejasné pocity. Toto lze učinit i anonymně.